na Blog.cz

...a proto ruším tenhle blog. Natrvalo. Ze tří důvodů:

1.Nemám talrent

2.Nedotáhnu nic do konce

3. ...

Takže tohle je sbohem, už nebudu zřizovat nový blog ani nic jiného. Nebudu zveřejňovat své povídky, už kvůli důvodu 1., ale psát nepřestanu. Takže, velevážení

SAYONARA

Pro přátele

Pocity…
Je to něco, co patří k nám…
Je to něco, co nás dělá lidmi…

Hodně často se je bojíme vyjádřit.
Lásku, bolest, strach, víru…

Je toho hodně, máme spoustu různých pocitů. Myšlenek.
Proč dívka nepolíbí svého milého před lidmi?
Proč se chlapec bojí vyjádřit lásku svému bližnímu?
Proč se bojíme věřit si a proč si neříkáme častěji "mám tě rád"?

Pocity jsou ošemetná věc, často nás matou, často nás bolí, často se jich bojíme.
Bojíme se…
Bojím se…
Bojím se, že když se ráno probudím, nebude tu mamka, která mi vždy pomůže vstát, když zakopnu. Nebude tu brácha, který mě štve, ale mám ho moc ráda. Nebude tu nikdo a nic, na čem mi tak moc záleží…

Určitě máte podobné pocity.
Je smutné pozorovat, jak se míjíme, jak jsme odtažití a arogantní.
Neznáme se, jsme zranitelnější. Nevěříme. Nechceme.
Ale proč?
Je to naivní, chtít, aby se lidé zastavili a řekli si "proč to dělám?"
Možná…možná ne…

A i přes všechnu tu aroganci někde kvete láska, kvete víra a důvěra.
A proto vám chci říct…

Mám Vás ráda.

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Jsem teď nemocná a hrozně se nudím, tak jsem hledala nějaké nové anime na shlédnutí a našla jsem si novou závislost, tady máte její recenzi:-)

Jaké by to asi bylo žít s démony v harmonii?
Jaké to je ztratit přítele kvůli jednomu z vás?

Příběh vypráví a městě Sakurashin, jediném městě, kde společně žijí démoni (youkai) a lidé. Démoni se do města dostali díky jediné bráně mezi těmito dvěma světy - The Seven Pillars, sedm spirituálních stromů sakury, které nemají nikdy vykvést, takže připomínají dřevěné pilíře, které chrání město. Ovšem je tu legenda, že zánik města přijde s vykvetením těchto sakur…

Příběh se ovšem hlavní točí kolem party přátel mající za úkol ochraňovat město. Jsou jimi osmnáctiletý Akina Hiizumi, který je tzv. Ladičem, člověkem, který má moc poslat démony, kteří se vymkly kontrole, zpět do jejich světa. Tato schopnost se dědí z generace a má jí jen rodina Hiizumi. Hiizumi je taky šéfem střediska Hiizumi Life Counseling, které se stará o společné soužití démonů a lidí. Dále je zde Hime Yarizakura, šestnáctiletá dívka, která je dračím démonem a zároveň patronkou města. Ao, která je Satori, démon s ouškama, mající schopnost číst myšlenky a najít zmizelou osobu, Kotoha, která je napůl člověk a napůl démon, a to proto, že když byla malá, démon jí napadl a vložil do ní některé ze svých schopností, konkrétně schopnost vyčarovat si cokoliv potřebného, Kyosuke a jeho mladší sestra Toka, oba démoni s velkou silou a kovovými rohy, a další patroni města, Zemní bohové, Yuhi, Mariabelle a Yae.

A jak už to tak bývá, jejich klid naruší Enjin, démon, který chce zničit lidi a vybudovat svět plný démonů. Na tom ještě není nic, co by se nečekalo, ale k smůle Hiizumi a Hime ovládl tento démon tělo jejich kamaráda Gina, bratra Ao, a o to to mají naši hrdinové těžší…

Toto anime má 12 dílů a vyšlo v roce 2008, takže je to poměrně čerstvá záležitost. Je to dílo Suzuhito Yasudy, mající na svědomí další novinku, Kamisama Kazoku.
Anime je po grafické stránce celkem podařené a co se děje týče, je to možná již použité téma, ale toto anime má zvláštní kouzlo, které vás dostane a nepustí se vás jen tak lehce.

Na závěr bych toto anime chtěla doporučit všem, kteří hledají něco nového a taky všem, co mají rádí romantické sci-fi komedie;-). Dávám 80%.

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Tohle je pro tebe, i pro tebe

První láska.
Doki doki.
První děti.
Doki doki.
První úspěch.
Doki doki.
První vnouče.
Doki doki.
Čas plyne, pomalu se vleče jako koule u naší nohy. Je to prvek žití. Pomalu se sžíráme v očích lidské sprostoty. Zavíráme a otevíráme oči, věříme na zázraky a vysvobození.

Čteme pohádky.

Malujeme obrázky.

Sníme o princích.

Zkoušíme mávat křídly.

Bráníme se temnotě.

I tvé oči se zavírají a otevírají. I ty věříš na zázraky a pohádky. Toužím po tom, alespoň jednou se dotknout tvých rtů, líbat je. Proplést tvůj jazyk s mým. Pohladit tě po tvých vlasech. Držet tě před spaním za ruku. Milovat tě.
Nemůžu. Nedovolíš mi to. Chci být jen tvá. Odmítáš.
Chápu tě. Bráníš se temnotě. Je to moc dobře, ale ani nevíš, jak velkou tím tvoříš propast mezi námi, mezi všemi.

Je to ošemetná věc. Důvěra, láska, věrnost.

Lidské city jsou křehké jako porcelán a lidské rozhodnutí pevné jako ocel.

Jsme zvláštní tvorové, záhadní a přesto čitelní.

Ale jedna věc se snad nikdy nezmění. Miluji tě…

...jed, který se vám dostane pod kůži, a i když není smrtelný, nemůžete se ho zbavit...

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Tak konečně mám dnes čas a tak nejen že dopíšu další kapitolu Deníku, ale cestou domů mě napadla taková věc a tu vám teď tady předložím, bojte se! Jde totiž o to: některé postavy z Death Note, jaké by byly serálové postavy Užíjte si to

L (Lawliet) = Adrian Monk

Protože on a Monk mají spoustu společných věcí. Když pomineme fobie a divný styl způsobu života ( ) je tu jedna zásadní věc, a to, že oba jmenovaní jsou geniální detektivové se smyslem pro spravedlnost a oba jsou svým způsobem atraktivní. Takže podobnost těch dvou je opravdu stejnorodá.

Light Yagami = Lex Luthor

Oba jsou chladnokrevní, bezpáteřní, krásní, geniální a zprvu to mysleli dobře,takže vcelku není co dodat.

Misa Amane = Lana Lang

Tyto dívky jsou vypatlané, jdou slepě za svou láskou a obě mají temnou minulost. Navíc jsou obě rozkošné a divé bojovat .

Mello = Veronica Mars

Ano, schválně jsem vybrala děvče, Mello je přece naše sexy blondýna. To je jedna z věcí, co mají s Veronicou společné. Další je emocionalita, nadšení pro věc, ironie, moudrost a závislost. Mello na čokoládě a Veronica na poznámkových bločcích. So:-)...

Near = McGyver

Tak tohle přirovnání prostě lákalo. MacGyver je ironický, supergeniální a hravý, a to jsou tři základní společné rysy s Nearem. Navíc oba jsou to magoři, tudíž se k sobě náramně hodí...no fujky!

Watari = Sherona Fleming

Stejně jako Monk potřebuje Sheronu, L potřebuje Watariho. Jsou stejně pořádní a trpělivý, jinak není co dodat.

Matt = Moss

Málo z vás zná The IT Crowd, serál o magorech z prostředí technické místnosti jedné firmy, ale pouze jedna postava zrovna z tohoto seriálu se k Mattovi hodila. Je jím Moss, kluk, který je závislý na počítačových věcech a hrách. Proto mi připomíná Matta, a taky samozřejmě jeho stylem oblíkání vezmu-si-co-mám-po-ruce .

Matsuda = Officier Crabtree

Postava ze seriálu Haló, Haló, anglického sytcomu z prostředí 2. světové války. Tento policista neumí pořádně anglicky, takže vznikají slova jako "Sejdeme se za pusinkou" a jiné. Je to stejný magor jako Matsuda, navíc také touží po opravdové lásce jako on.

Takada = Kristine Kotchanski

Kdo jiný by mohl být jako Takada než Kristine. Jsou to obě inteligentní a ctižádostivé ženy se smyslem pro pohotovost. A obě to mají v otázce lásky těžké .

Mikami = Niki Sanders

Za vším hledej ženu. Niki je jedna z Hrdinů, má velkou sílu v podobě jejího zlého já, Jessiky. A co má s Mikamim společné? Touhu vraždit, skrytou sílu a chladné uvažování ( u Niki ho má spíše Jessika ). A také bezmocnou víru ve vlastního Boha.

A to je vše. Další zbytečný článek na světě

P.S.: Lex Luthor a Lana Lang = Smallvile

Adrian Monk a Sherona Fleming = Můj přítel Monk

Veronica Mars = Veronica Mars

McGyver = McGyver

Moss = The IT Crowd

Officier Crabtree = Haló, Haló

Kristine Kotchanski = Červený Trpaslík

Niki Sanders = Hrdinové

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Tady je můj het pro mého brášku, kterého, ač mi nadává, mám moc ráda a vždy budu. Je to i pro jeho dívku, kterou mám ráda jako ségru, ale hlavně pro Jiříka

...........................................................

Vzlétni do oblak,
Jak anděl kroužící nad zemí.
Není čeho se bát,
Spadneš-li, zachytím tě pažemi…

Stála u okna. Dívala se z něj a sledovala podzimní listí, které padalo ze stromů v různých odstínech žluté, červené a hnědé.
Její blond vlasy jemně vlály u toho pootevřeného okna a modré oči, připomínající jezírko, jí svítily radostí. Ale neusmívala se.
Zastavila mi dech. Už, jak jsem jí poprvé spatřil, nemohl jsem si pomoct, byl jsem z ní úplně pryč. Amor, ten princ lásky, si se mnou pohrál a zasáhl mé srdce.
Její oči, nohy, pohyby…

Zavrtěl jsem hlavou.
Přestaň snít, nadával jsem si, je o pár let starší, nemáš u ní šanci. Navíc stejně letos maturuje.
Ale přes to všechno jsem se jí chtěl dotknout, pohladit její vlasy a smát se jejím vtipům…
Usmála se. Podívala se mým směrem a usmála se.
Kruci!
Všimla si, jak na ní civím. Rychle pryč!
Otočil jsem se na podpatku a vydal jsem se směrem do mé třídy. Co sis myslel?! nadával jsem si v duchu.
Ovšem něčí paže mě zachytila a zastavila mě. Bál jsem se otočit. Tušil jsem, že to bude ona, a chce mi vynadat za to civění. Nakonec jsem se ale otočil, jednou jsem chlap, tak se nesmím bát.
Opravdu to byla ona, ovšem nevypadala naštvaně. Přidalo mi to odvahy.
"Ahoj, jsem Mica, všimla jsem si, jak se na mě díváš, jak se jmenuješ?" zeptala se mě tím nejhezčím hlasem, co jsme kdy slyšel.
"Ge-Georg…" hrdinsky jsem se zakoktal a zrudl jsem. Zasmála se tomu.
"Nemusíš se bát, nechci ti vynadat, jen…" začala.

Den nato jsme měli první schůzku. Bylo to to nejhezčí rande, co jsem kdy zažil. Celou dobu mě poslouchala, smála se mým poznámkám, já se smál jejím vtipům, povídali jsme si o zájmech, o rodině, šli jsme do kina a já jí pak doprovodil domů. Bylo to nádherné rande.
.
Na další schůzku ovšem nepřišla. A ve škole si mě přestala všímat.
Ranilo mě to. Tajně jsem doma brečel, nadával si do srabů a proklínal ji, až mi přišla sms.
"Nemohu s tebou být, promiň." napsala jen.
Proč? bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
Proč to udělala? Proč mi dává košem tak brzo? A proč teda se mnou šla na to rande??
…
Ne, takhle jsem to nemohl nechat! Musel jsem jí vidět, alespoň ještě naposledy!
Vyběhl jsem z pokoje a v úprku pobral bundu a boty, které jsem si v běhu obouval. Křik mojí sestry jsem ani nevnímal, beztak je to malá hysterka.
Běžel jsem k ní domů, ani jednou jsem se nezastavil. Bál jsem se, že když se zastavím, zmizí.
Doběhl jsem k ní domů a začal zvonit na zvonek jako šílený.
Sešla dolů a otevřela mi. Popadl jsem jí do náruče a pořádně jí objal, jako bych jí už nikdy nechtěl pustit. Nechtěl jsem.
Ucítil jsem její slzy na mém rameni a její ruce třesoucí a tisknoucí se na mé záda.
"P-promiň…" zahuhlala z pod přívalu slz.
"Proč?" vyslovil jsem otázku, která mě tak hrozně moc trápila celou tu dobu.
"S-stěhujeme se a já-já se bála, že…" nemohla mluvit.
Pochopil jsem a bůhví proč jsem se zasmál. Smál jsem se hodně dlouho, až nakonec jsem se jí podíval do očí.
"Mico, i kdybys bydlela na Aljašce, vždy tě budu natolik milovat, že za tebou půjdu, kam tvé kroky povedou." a svůj slib jsem zpečetil polibkem.
Usmála se na mě, jak to umí jen ona a já jsem byl konečně šťastný…

"A mami, jak jste se seznámili s tatínkem?" zeptala se malá copatá holčička, která hrála karty s podivně vyhlížející osobou, svou tetou.
Obě ženy se na sebe usmáli a mladý muž přešel z kuchyně do obýváku a posadil se ke své lásce.
"To na mě jednou tvůj tatínek zíral…" začala Mica a Nica, ta holčička, se smála.
"Tss!" opačil její milovaný a věnoval jí polibek…

Štěstí se usmívá,
Láska je poctěna.
Anděl jim zamává,
Země je uctěná…

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Tak je tu další zbytečné pokračování, tak si ho užíjte!!

.....

Milý Pepo!

Tak ti budu říkat, deníčku. Protože mi už došli nápady. Promiň.

Poté, co jsem zjistil tu šokující zprávu o mých nově nabytých schopnostech a den nato jsem uměl rusky, dost jsem se obrnil vůči šokům, které mě často potkávaly.
No, víš, slyšet holuba, co si dá k snídani z nabídky vajgl-kus rohlíku-žížala-něčí oko, potkat Bambiho a pozorovat u mě v pokoji, jak se mi zhmotňuje Leonidas, to je na mě trochu moc, ale musel jsem se bránit. Tak jsem to začínal brát jako samozřejmost.
Ono je nakonec celkem fajn, popovídat si s vlastní fretkou, která se ukázala být reinkarnací Aristotela.
Ale včerejšek byl opravdu zajímavý…

Ráno mě probudil něčí foukání mi do tváře. Toho někoho jsem uhodil a ozvalo se nesouhlasné zamručení, které jsem víc než znal.
Vyskočil jsem z postele, oči skoro rozlepené, a začal se omlouvat svému příteli, který ležel na zemi a mnul si tvář.
"Promiň, lásko, vážně mě to mrzí…" začal jsem ukeoidně (přestanu koukat na anime) a pomohl mu na nohy, načež mě vzápětí povalil na postel a políbil mě.
"Neomlouvej se, to já bych se měl…" ale to jsem ho umlčel já dalším polibkem.
Chvíli jsme se po sobě jen tak válely, ale pak jsem se ho konečně zeptal, co se děje, že mě poctil svou návštěvou, neboť většinou jsem byl já u něj.
"No, vlastně nic, prostě jsem měl chuť navštívit tě." usmál se tak, jak to umí jen on.
Nevěřícně jsem ho probodl pohledem.
Protočil oči v sloup.
"No dobře, u nás straší a tak jsem se bál a přišel jsem k tobě." řekl mi a zčervenal, což dodalo výraznosti jeho pihám.
Musel jsem v sobě udusit smích, neboť jsem věděl, kdo že to u něj straší.
S tím dotyčným jsem se setkal předevčírem v noci…

Byla noc a já nemohl usnout. Venku bylo horko, což způsobilo teplejší prostředí i u nás v domě, a možná to nebylo teplem venku…
No dobře, takže zpět k oné noci. Oblékl jsem si košili a tenisky a šel se projít ven, kde bylo nakonec lépe než doma. Jen tak jsem bloumal, až mě nohy zanesly do lesa.
Než jsem si ale uvědomil, že už jsem dost daleko od domova a dost hluboko v lese, něco kousek od mého ucha zavylo. A opravdu jen kousek od mého ucha.
Probral jsem se ze zamyšlení a otočil se směrem k místu, odkud vycházel ten zvuk.
Něco bylo schované ve křoví, ale díky té tmě jsem nemohl rozeznat, o co jde. Tak jsem jen tak stál jako Rose u zábradlí Titaniku a čekal, co bude.
"Ssst, jsi tu sám?" ozvalo se z křovin.
"J-jo." chabě jsem odpověděl.
Cosik vylezlo ze křoví a skočilo to na mě. Konečně jsem poznal, o co jde. Vlkodlak!
Trochu jsem začal panikařit, no tak trochu víc.
"AAAA NEEE!!!" zakřičel jsem a snažil jsem se ho ze sebe dostat.
"Uklidni se mladej, nechci ti ublížit." pronesl a slezl ze mě.
Nechápavě jsem se na něj, teda myslím, že na něj, koukal a vstal jsem ze země.
"Ne??" ujišťoval jsem se.
"Ne. Nemám zájem o to, aby byl zabit jediný člověk, který mě může vidět, tudíž mi obstarat svačinku." řekl a nehezky se zasmál.
Trochu mě zamrazilo.
"Jakou svačinku? A kdo vlastně jsi?" sebral jsem odvahu se zeptat.
"Mé ctěné jméno je Neros a jsem vlkodlak. Ta svačinka měla znamenat, že jsem zaklet na 400 let, nesmím zabít člověka. Ta lhůta vyprší až za 59 let, na což už se těším. Takže mi odedneška budeš nosit maso a já ti za to slíbím, že nezabiji tvoji fretku." Opět se nehezky zasmál a já vyděšeně polkl.
"Platí?" řekl mi a podal mi tlapu.
"A můžu snad říct ne?" řekl jsem si spíš pro sebe a potřásli jsme si rukou-tlapou.
"Dobrá tedy, takže zítra v tuto dobu tady, jasné!" řekl a já přikývl, i když v té tmě…ale někde jsem slyšel, že vlkodlaci mají dobrý zrak a navíc jsem měl takový divný knedlík v krku, což mi zabraňovalo mluvit.
"Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se najednou mile a můj knedlík byl pryč. Zamyslel jsem se a ošklivě jsem se zašklebil.
"Vlastně…"

Takže od té doby mu nosím maso, což není problém, zdejší řezník je otcův kamarád, a Karel je v pořádku. Jo a Neros pro mě vystrašil Petra, mého přítele.
To má za to, že za ním musím pořád lozit já!
No dobře, je to krapet dětinské…no dobře, je to hodně dětinské, ale co! Jsem jaký jsem.
Tak jsem Karla pustil ven, a Petra si k sobě přitulil. Líbal jsem ho na krku, když v tom.
"Máááárkůůůů, ty vooo…" Do pokoje vběhla moje sestra a zarazila se uprostřed věty. Zírala na nás a my na ni, a pak odběhla za hlasitého křiku a směrem k babiččině pokoji.
Podíval jsem se na Petra, on na mě a oba jsme vyběhli tryskem za ní.
"Tak…už…chápeš,…proč…k…tobě…nechodím?" mluvil na mě za běhu Petr a já si povzdychl.
No dobře, jsem jako malé dítě…ale umím rusky!

Ranní paprsky slunce dopadly na tvář mladého kluka, jenž se zamračil a neochotně otevřel nejdříve jedno a vzápětí druhé oko.
Neměl rád ráno, neměl rád slunce a vůbec neměl rád svou sestru, která právě vlétla do pokoje a začala poskakovat na místě a zpívat nějaký popový song, který v jejím podání zněl jakoby někdo tahal kočku za ocas.
"Sáro…odpal…" řekl rozespale a líně se zvedl z postele.
Jeho sestra však přidala na intenzitě zpěvu, a tak jí popadl za límec její košilky a vyhodil jí za dveře.
Pořádně se protáhnul a kouknul na budík.
05: 48, Sobota.
Marek, náš hrdina, začínal nabírat rudou barvu a nervy začaly pracovat. Ale to bylo asi tak všechno. Neuměl zuřit, jedna z mála věcí, kterou na sobě obdivoval. Ať se dělo cokoli, nějak moc to neprožíval.
Marek si dal sprchu a sešel do kuchyně najít něco k snídani.
Bydlel v domě s mladší sestrou Sárou, otcem, který kvůli vojenským povinnostem nebyl skoro doma, a s nahluchlou babičkou, která často domů vodila cizince z ulice.
Divil se, že je ještě nevykradli, ale možná to bylo tím, že je Sára vždy dost vylekala.
Pousmál se a ukousl si z chlebíku s marmeládou.

Končilo jaro a venku už bylo celkem teplo. Rozhodl se, že vezme Karla Von Griliáše, jeho fretku, na procházku.
Dal mu vodítko, položil ho na rameno a vyšel před dům. Slunce už nabíralo na intenzitě a venku se vše krásně zelenalo.
Měl rád vesnici, ve které žil. No jo, Morava je kouzelná, povzdechl si a vydal se směrem ke svému kamarádovi…teda, no, jak se to veme. Byl to vlastně jeho přítel, ale o tom potom.
Tak tedy, vydal se směrem k němu. Nebylo to daleko, jen přejít malý lesík a kopeček a byl tam.
Cestou si broukal nějakou melodii, když tu mu Karel zalezl pod tričko.
"Karle, ty lumpe, co to…" avšak zkameněl na místě, neboť slyšel, jak k němu někdo míří. A tyhle kroky zněli dosti divně.
Po chvilce, když mu ten někdo zastavil za zády, se odvážil otočit, avšak to, co spatřil, ho vylekalo natolik, že málem dostal infarkt myokardu.
Před ním stál kentaur a na jeho hřbetě seděla jakási dívka se špičatýma ušima a nezdravě zelenou barvou.
"Jsi Marek Vrchlický?" zeptala se ho.
Nemohl odpovědět, ale místo něj to udělal Karel. Vysoukal se zpod trička a pohlédl směrem k té dívce.
"Ano, je." řekl Karel.
Marek se na něj zděšeně podíval a vzápětí omdlel.

Vzbudila ho ledová voda, která mu přistála na obličeji. Prudce se posadil a šokovaný koukal kolem sebe. Opět spatřil tu dívku na kentaurovi a opět ho braly mrákoty, avšak dívka jen cosi zamumlala a on se najednou cítil lépe.
"Prosímtě, neboj se nás, jsme tví přátelé." usmála se dívka a odhalila tím svůj bezchybně bílí chrup.
"Co…co chcete?" konečně se odvážil něco říct Marek, ale znělo to dost přiškrceně.
"Nic, jen jsme chtěli vědět, jestli nás opravdu dokážeš vidět. Murphy dnes ráno zuřil, že měl včera dost popito a chtěl udělat nějakou opravdu velkou naschválu, a tak jsi se mu do cesty připletl ty a jeho nenapadlo nic lepšího, než že ti dá schopnost vidět nás, kouzelné bytosti, literární a filmové postavy a znalost řeči zvířat. Je to starý vůl a alkoholik." vzdychla dívka naštvaně a pokračovala ve své řeči.
"Ale nedá se to zvrátit. No tak jsem tě na to chtěla upozornit. Jo a opravdu nemáš halucinace."
Marek se opět nezmohl na slovo. Všechno to pomalu trávil, všechny informace, které se teď dozvěděl, pomalu zpracovával a když si nakonec vzpomněl na toho dědu včera, který mumlal stejně divným jazykem jako tato dívka před chvílí, vše mu došlo.
Jinak klidný Marek teď vypadal, jako že někoho zabije. Proto kentaur udělal krok vzad a Karel se schoval za trs trávy.
Marek nevěděl, jak se v takových situacích chovat, ale vážně měl chuť Murphyho zabít.
Pomalu zvažoval všechna pro a proti, a trojce ( kentaur, elfka a fretka ) ho zvědavě pozorovala.
Došel k názoru, že to bude muset přijmout, že mu nic jiného nezbývá, a tak přešel k té dívce a podal jí ruku. Potřeboval se ujistit s tou halucinací, a to, že je tohle skutečné.
"Marek." Řekl jí a ona se usmála.
"Morgana." potřásla si s ním a on ucítil její ledovou dlaň ve své. Takže nemá halucinace.
"Tohle je Luk a mimo nás je zde vlkodlak Neros, dva upírci, a ještě pár kouzelných bytostí. Ne všichni jsou však přátelští, jak jistě víš."
Marek přikývl. Mezitím se mu na rameno vyškrábal Karel.
"Tak si můžeme konečně popovídat." prohlásil písklavě a Marek se ho trochu zlekl.
"J-jo můžeme." zakoktal se. Na tohle si budu dlouho zvykat, řekl si v duchu a na tváři se mu objevil úsměv.
"Tak my už musíme. Zas někdy. Ahoj." řekla Morgana a i s Lukem zmizeli v dálce.
"A my se vydáme k Petrovi." řekl Karel a písklavě se zasmál Markově dalšímu šoku.
"A já si začnu psát deník…" promluvil spíš pro sebe Marek a vydal se ke svému příteli se svou mluvící fretkou Karlem a s divným pocitem v žaludku…

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Toto je šílený výtvor, který mě bůhví proč napadl. Ale ta myšlenka se mi líbí a prostě to musím napsat. Je to parodie, komedie, drama, sci-fi a slash
Deník šílence aneb Nemluv! je takový výsměch všem možným věcem a lidem. Má ukazovat křehkost lidského citu a zároveň ideologii v ironické podobě. I když už teď vím, že to bude hovadina. Nu voť.

Info:: Marek Vrchlický alias Lusiana Bob je normální student střední školy. No, normální…ne tak zcela.
Marek mluví se zvířaty, vidí kouzelné bytosti, postavy z knih a seriálů se mu zhmotňují a umí rusky, což v tomto příběhu sehraje svou roli.
Tohle všechno umí, protože on jediný může zabránit obřímu vdolečku zaútočit a zničit svět.
A přitom to nemuselo vyjít na něj, ale Murphy se opil a Marek mu padl do rány, přičemž se stala nehoda a...

Marek Vrchlický je čech jako poleno. Miluje svůj kraj, Moravu, a svého přítele, ano přítele, Petra.

Nedá dopustit na anglické sušenky, oranžovou barvu a písničku What´s up, people!

Je vysoký, šedooký a má tmavé delší vlasy. Vypadá jako klasický uke, což je u něj ještě větší potíž.

Chodí do třetího ročníku na obor Literatura a jde mu to, alespoň si to myslí
To je myslím vše.

Jo, ještě se chci omluvit, že jsem si vypůjčila pár přezdívek, takže zatím se omlouvám Nerosovi a Morganě

Jinak doufám, že se bude líbit, děkuji

See ya!

Ahoj Ahoj Ahoj!!!

Zde máte další blbost z mé hlavy, tentokrát o mých oblíbených postavách. Jsou to postavy z Death Note. Kdo ví, ví, kdo ne, jděte na sekai.cz. Je to jen takový…menší pravdivosmyšlený životopis

............................................................
Složka č.77, N

Jméno: Nate River
Přezdívka: Near
Datum narození: 24/8/1991
Výška: 152,4 cm
Váha: 40 kg
Krevní skupina: B
Barva vlasů: Bílá
Barva očí: Šedá
Preference: Samota, Logické hry, Hry, Nemá rád emoce
Zvláštní nadání: IQ 180
Minulost:Když mu byly 4 roky, jeho rodiče uhořely v malém, skromném domě, ve kterém žily.
To bylo naposled, kdy Near plakal.
Sociální úřad ho nechal přidělit do dětského domova Wammy House, který je určen pro velice nadané děti. Učinili tak po zjištění jeho IQ, které už v jeho raném věku činilo 160.
Nicméně o inteligenci jemu samotné nás přesvědčil i svými logickými a často bezchybnými úvahami a řešením problémů.
Nikdy však nepromluvil víc, než bylo nutné, a byl uzavřen ve svém světě hraček.
Neměl přátelé, zřejmě za to mohla jeho nenávist k emocím.
Ovšem občas bylo slyšet, jak ze spaní pláče nebo šeptá jméno své matky.
Z Wammy House odešel po svém sokovi a jedním z nástupců geniálního detektiva L, Mellovi.
Sám po L zastoupil jeho místo pod přezdívkou N.
Přítomnost: Nyní snad žije někde v Los Angeles, avšak víc o něm nevíme. Možná se stal novým nejlepším detektivem na světě, ale již jsme s ním ztratily spojení.
Zajímavost: Nedávno se mi dostalo zprávy, že byl spatřen u Mellova hrobu krčící se a plačící, ale mohli to být jen lži.
Bůh ví, kde je a co dělá doopravdy…

Roger Ruvie
Ředitel Wammy House

Složka č.69, Matsuda JPO

Jméno: Touta Matsuda
Přezdívka: Matsui
Datum narození: 14/12/1978
Výška: 170,1 cm
Váha: 59 kg
Krevní skupina: B
Barva vlasů: Černá
Barva očí: Hnědá
Preference: Módní věci, Romantické příběhy, Důvěra
Zvláštní nadání: Zasáhnout v pravou chvíli a překvapit
Minulost: Matsuda vyrůstal v průměrné japonské rodině. Otec byl policista, matka žena v domácnosti. Rodiče byli zvyklí tvrdě pracovat a na syna neměli moc času. Matsuda je jedináček, ve škole nebyl nějak oblíbený. Vždy se ale zastával druhých.
Není nějak chytrý, ale to neznamená, že je hloupí. Šel v otcových šlépějích a stal se policistou. V podstatě měl nekonfliktní dětství.
Přítomnost: Nyní slouží v Japonské tajné službě, stále s dětinským plamenem v očích, ale díky případu "Kira" se změnil a začal brát věci vážně.
Nyní má 2 děti, dvojčata, Kyomi a Hirosagu. Obě dcery ve věku tří let.
Manželka zemřela při porodu, a tak se o děti stará sám. Již poněkolikáté byl vyhlášen policistou měsíce.
Zajímavost: Má úchylku na romantické filmy, denně jich shlédne asi 4. A učí své dcery Kung-Fu.

Shuichi Aizawa
Ředitel JPO